Nic nás neporazí

Marek Řezanka

Mohou nás nazvat, jak jen budou chtít,

ti, kteří trapně před trůnem se plazí.

Tak ať si kopnou – dávno nejsou fit.

Vidíme přece, jak se všechno kazí.

Na co jen čekat v této bídné fázi?

Až zmrznou venku lidé slabí, staří,

až krachne všechno – a nám život zmaří?

Až budou všude velmi strmé srázy?

Nebuďme sami – pak se náš cíl zdaří:

Spojíme–li se, nic nás neporazí.

Dnes máme domov – zítra pouze kryt

v tunelu, až nás jaderný hřib srazí?

Stále nám mohou ještě něco vzít.

Nedovolme to, lidé mi tak drazí.

Vzdorujme válce – ať z nás nejsou vrazi.

Řekněme nahlas, že nám vládnou lháři,

kteří se stále jako světci tváří,

ale už dávno gauneři jsou nazí.

Nenechme mozek shořet na oltáři:

Spojíme–li se, nic nás neporazí.

Zkusme si vládnout sami – bez „elit“,

bandy, jež vede náš stát do nesnází.

Pospolu držme – mělo by to jít,

bude nám teplo, i když přijdou mrazy.

Jen, kdo je sám, tak cestu nenachází.

Ať nás ti v křeslech nikdy neznesváří.

Z médií jedy šíří velcí tmáři.

Nezvykejme si, prosím, na zákazy.

Chceme snad zítřek s atomovou září?

Spojíme–li se, nic nás neporazí.

Odsuďme zlo, co živí prospěcháři.

Hlasujme pro mír. Hlad ho nevytváří.

Laskejme rozum, než nám zlomí vazy.

Ano, již v mnohých krev se přímo vaří:

Spojíme–li se, nic nás neporazí.

Odkaz osmadvacátého října

Dne 28. 10. si připomínáme již 104. výročí od vzniku Československa. Měli bychom si uvědomit jedno: Za zrodem samostatného státu nestála práce jediného člověka – a ani pár jedinců. Něco takového bylo možné jen díky úsilí spousty lidí – a to lidí různorodých. Zdaleka se nejednalo jen o úsilí Tomáše Garrigue Masaryka s Edvardem Benešem. Musíme zmínit rovněž Antonína Švehlu, Jiřího Stříbrného, Vavro Šrobára, Aloise Rašína, Františka Soukupa, Milana Rastislava Štefánika, Karla Kramáře a mnohé další.

Jak již bylo řečeno, nejednalo se o sourodou partu. K. Kramář nevražil na T. G. Masaryka, J. Stříbrný nesnášel E. Beneše. Ale každý z těchto mužů zanechal výraznou stopu, která vedla ke společnému cíli – vzniku samostatného státu.

Proč to vše píši? Osmadvacátého října se uskuteční další z masových protivládních demonstrací. Demonstrací, které mají zcela jasný a srozumitelný obsah: 1) Zabránit eskalaci konfliktu na Ukrajině v jadernou celosvětovou válku – a dojednání mírových podmínek. 2) Nabídnutí konkrétních kroků k řešení systémového kolapsu, zejména v oblasti ekonomické a energetické krize. 3) Odmítnutí totalitarizace české společnosti a hledání dialogu v zásadních otázkách.

Nastala doba, kdy si každý z nás musí vybrat, kudy se hodlá ubírat. Zda spolu s kabinetem Petra Fialy a Milionem chvilek k jaderné katastrofě, zbankrotování a tuhé totalitě, nebo proti Fialově vládě vstříc multipolárnímu světu s jasně definovanými pravidly, ke světu výrazně sociálně spravedlivějšímu a vstřícnému dialogu a svobodě slova. Už žádné střední cesty nejsou. Zbyly dvě: 1) Zkáza a smrt či 2) Alternativa ke zkolabovanému systému.

Mám vizi: Vizi jednotného odporu. Nyní absolutně není čas na jednotlivá ega. Občané jsou již unaveni rozmíškami a spory a individuálními ambicemi. Má–li odpor uspět, potřebuje jednotu, aspoň dočasnou. Lidé potřebují vidět aktéry protivládního odporu pohromadě. Je zcela jedno, kdo z nich bude mít projev. Podstatné je, že tam ti lidé budou jako jeden celek, bez ohledu na to, co vše je v daný moment rozděluje. Jedině tak se ti, kdo jsou dnes rozdrobení, rozhádaní, osamělí, izolovaní, kdo mají nebetyčný vztek – a ještě větší strach z restrikcí ze strany vládní moci, připojí k vlně vzdoru.

Potřebujeme nadšení a víru v úspěch. Potřebujeme naději. Zklamání a rozdrobenosti jsme již zažili až příliš. Pokud ale nositelé alternativních postojů najdou společnou řeč – a před občany se dovedou stmelit, můžeme všichni dohromady dokázat, co dnes mnozí z nás pokládají za nemožné.